BEITH- Bříza (BETH)
Tradice říká, že otcem ogamu je Ogma, bůh obratný v řeči i poezii. První zpráva, kterou napsal v ogamské abecedě, sestávala ze sedmi tahů a byla vyryta na březovém prutu. Proto je bříza prvním znakem ogamské abecedy.
Básníci ve svých starodávných poetických opisech ogamských písmen vylíčili břízu krásnými a evokujícími slovy. Ve Slovním ogamu Morann mac Maína je popsána jako feocus foltchain, "vrásčitá noha a jemný vlas", a ve Slovním ogamu Mac ind Óica jako glasius cnis, "stříbřitá pleť. Briatharogam CúChulainnův ji popisuje jako "krásné obočí".
Že je B (Beith) prvním písmenem ogamské Stromové abecedy, je příznačné. Bříza patří mezi první jarní Stromy a byla také jedním z prvních, které se uchytily po ústupu ledovců před deseti tisíci lety. Chápano mysticky je bříza Strom nových počátků.
Sibiřští šamani vnímali břízu jako žebřík do nebe. V hypnotickém transu vyvolaném údery bubnů cestovali po jejích větvích do nebeského světa. Indiánky vyráběly z březového dřeva modlitební košíky. Do březového dřeva se ve Skandinávii ryly runy používané k věštění. Z kmenů bříz se tradičně stavějí májky. Vrchol májky se někdy zdobí březovými kyticemi. ( Ve Walesu je májkou vždy živý Strom- neporazili by břízu jen proto, aby ji obětovali na oslavy.)
V posvátných hájcích se nabízela kdysi pravděpodobně jako oběť celá bříza, která byla uložena do vysvěceného hrobu. Svitky březové kůry jsou plné hustého oleje, jímž se dá zapálit oheň, ať je troud suchý nebo vlhký, proto byly březové větve používány k zapalování rituálních ohńů. Vyrábějí se z nich také výborná košťata. Březová kůra se používala též k barvení vyčiněné kůže a na zpevňování rybářských sítí.
Ve Walesu se z březového dřeva vyráběly kolébky, protože se věřili, že zaštítí dítě ochrannou mocí bohyně. Na skotských Západních ostrovech se ochranná bříza zavěšovala nad kolébku. Při oslavách Imbolce, svátku světla, se ve Skotsku nosily slaměné panenky-nevěsty, loutky bohyně Brigid, které držely v ruce magickou březovou hůlku symbolizující vládu bohyně nad změnami počasí. Říkalo se také, že šlehne-li hospodář krávu březovým prutem, kráva se otelí.
Věřilo se, že pochodně z březového dřeva čistí zemi a vymítají zlé duchy a že bříza zahání bytosti, které přicházejí se zlými úmysly. Věnec z březových větví položený pod vědro s mlékem měl zabránit tomu, abys se mléko zkazilo. Starý skotský příběh vypráví o muži, který se zachránil před bezhlavým Hugem, strašlivým duchem jezdícím na koni, tím, že se přitiskl k bříze.
Prastarý indoevropský výraz pro břízu, bherH-g-o, byl spojen se slovy označujícími v různých jazycích něco, co září, třpytí se, pableskuje, chvěje se a mihotá, co je bílé a jasné. V galštině se bříza řekne beith, což je výraz příbuzný galským slovům bith (existence, vytvalost, stálost) a bithe (ženský).
Ve Skandinávii slavý páry první máj tak, že se milují v březovém lese, protože vládkyní březových lesů je Frigga, bohyně plodnosti a lásky. Legendární keltští milenci Diarmid a Grainne, když uprchli svým pronásledovatelům, spali v chýších z březových větví. Břízy a lípy s v druidských hájích často nabízely jako obětiny.
Bříza se ve všech kulturách považuje za Strom bohyně.
Bříza nám pomáhá soustředit se na to, co potřebujeme udělat a dává nám energii, kterou k tomuto procesu potřebujeme. Učí nás respektovat svou ženskou povahu, svou zranitelnost, ženství, které dává život a výživu, a ctít tyto kvality v druhých lidech.
Břízy si zasluhují naši úctu a obdiv. Naši lásku. Ukazují nám přímou cestu k vědomí, vedouce nás bezpečně temnými lesy v hlubinách naší duš až domů, k jasnému světlu uvnitř nás.
" A tam v tichém údolí... u úpatí hor, kde se mísí temná zeleň mnoha stromů... tam na louce v trávě... uprostřed vysokých stébel a záplavy lučních květin... tam pod širým nebem.. na místě, kde se setkává svět lidí s královstvím Země a Stromů... Tam stojí bříza....Nese jméno Amarilli... Je vysoká a vzpřímená jako dívka, co se nebojí pohlédnout bouři do očí... Je útlá a štíhlá, čas jí ještě nedal zestárnout a neobetkal její kmen staletími... Amarilli... Je něžná. Objímá a miluje celým srdcem. Je laskavá a její náruč voní kůrou a mízou jejího srdce.. Amarilli... Kůra jí září... září vlastním zvláštním bělostným světlem i za stinných dní. Jako sníh, jako bílá mračna letící nebem... Jako paže Bohyně... A když jí slunce zlátne v koruně a vítr jí pročesává vlasy z listí, je jako přelud... tak nádherná... nádherná až k bolesti. Amarilli.. Proplétá kořeny s životy lidí, čte v jejich duších a vidí..."
(úryvek z textu Iníon an Tír "Moje cesta")
