Ve světě pověr

Johann Wolfang Goethe řekl o pověře, že je prý poezií života.

Pro nespočet lidí byla ale pověra po celá tisíciletí mnohem víc.Byla ozvěnou dávných časů a vodítkem pro vše, co se týkalo jejich každodenního života a jejich budoucnosti. Byla to právě pověra, co podstatnou měrou přispělo k tomu, že po celé generace zůstávaly tradice a staré mravy zachovány beze změny.

Mnoho lidí si dnes myslí, že časy se od základů změnily a že z pověr a tradic už nezůstalo nic než matná vzpomínka... starý a vybledlý záznam v zaprášené kronice. Ale pravda je jiná... Jen se zeptejte sami sebe, jestli jste nikdy nezaklepali na dřevo... Nikdy nepopřáli zlom vaz... Jestli jste se v pátek třináctého nikdy nesetkali se smíšenými pocity nebo nezpozorněli, když vám přes cestu přeběhla černá kočka. Nechápete snad jako příznivé znamení, když spatříte kominíka nebo najdete čtyřlístek? Nenosíte u sebe žádný talisman? Nikdy jste nelili na vánoce olovo? Nezavěsili nad dveře větvičku jmelí?

Naše vlastní zvyky, které tak samozřejmě a běžně dodržujeme, aniž bychom nad nimi příliš uvažovali, mohou mít totiž mnohem hlubší kořeny, než vůbec tušíme.

Jak dlouho to trvá, než se  jakákoli činnost stane zvykem? Pověrou? Než se z ní stane něco natolik podvědomého, natolik zažitého,  že už nikdo nepřemýšlí nad tím, kde se to tady vzalo a jak to vzniklo, ale prostě to dodržuje, protože se to tak dělalo vždy...

Stovky?  Tisíce let?

Lidé dnes tak rychle cokoli odsoudí, aniž by se nad tím doopravdy zamysleli. Ale někdy.. Někdy je na místě se na chvíli zarazit. A zaváhat, než se vysmějeme tomu, v co věřili naše předkové po celá staletí a co ve svých zvycích a obyčejích zachovávali.