SAILLE- Vrba ( sal-yuh)
Přestože nemáme žádné písemné záznamý o formách a způsobu studia druidů v době železné, víme, že se druidové vzdělávali až dvacet let, než dokonale zvládli své umění. Svědčí o tom dochované texty středověkých irských básnických škol. Z nich je zřejmé, že v prvním roce studia se student musel naučit padesát ogamů, v druhém zvládl dalších padesát a ve třetím dalších padesát.
Pokud vezmeme v úvahu, že v té době se ogamem nepsaly žádné texty, že se nenašel ani nejkratší literární útvar psaný ogamskými znaky, a že básníci byli mistrovskými harfisty, je docela dobře možné, že všechny ogamy byly ve skutečnosti notovými zápisy. Je známo, že v klasické galské poezii byly poezie a harfa spjaty v jeden nerozlučný celek, a víme také, že na výrobu harf se v dávnověku používalo dřevo vrby.
Stará keltská kultura měla stejný indoevropský systém kast, jaký se až do dnešní doby dochoval na území Indie. Existovala kasta posvátných nemed, do které patřili vládci a druidové. Pod nimi stáli v sociální hierarchii válečníci, níže pak farmáři, rukodělci a výrobci a nakonec otroci, kteří byli obdobou inické kasty "nedotknutelných".
Ve starém Irsku mohl člověk stoupat po společenském žebříčku nebo padat dolů podle toho, jak vysokého vzdělání dosáhl. Existovaly však určité limity: aby vnouče farmáře mohlo cestou vzdělání a bohatství dosáhnout statusu nemed, musel se k tomu prarodič-farmář podle zákona smluvně zavázat. V rámci jedné generace nemohl nikdo přeskočit z kasty boaire (svobobný farmář) do kasty nemed.
Status nemed mohly získat některé skupiny uměleckých řemeslníků a hudebníků. Patřili mezi ně například stavitelé domů, lodí a člunů, stavitelé mlýnů, dřevořezbáři, výrobci vozů, kožedělci, rybáři, kováři a zpracovatelé kovů a z muzikantů jen harfisté. Jak v Keltském dědictví vysvětlují Alwyn a Brinley Reesové, pouze harfista mohl podle Brehonských zákonů aspirovat na urozené postavení nemed, avšak jen v případě, že "doprovázel šlechtu".
Podobný kastovní systém existoval ve Walesu, kde v předkřesťanské éře měli nejvyšší společenský status druidové, jejichž kasta zahrnovala také básníky. Hlavní básník, pencerrd, který si svou pozici vydobyl v soutěži požíval stejný respekt a úctu jako nejvyšší soudní úředník. O stupeň nižší status měl bardd teulu, dvorní básník, jehož postavení odpovídalo postavení soudců; stal se tím jedním z nich. Když se ujal svého úřadu, král mu věnoval harfu, která mu pak zůstala celý život. Pod dvorním básníkem pak byly různé další třídy básníků a pěvců.
Zajímavé z našeho pohledu je, že harfy se tradičně vyráběly z vrbového dřeva. V Písni lesních Stromů, irské básni ze třináctého století, stojí "Vznešená vrba, Strom posvátný všem básníkům, nesmí být dána za potravu plamenům ohně." Slavná harfa Brian Boru pocházející ze čtrnáctého století, která je uložena a vystavena v Dublinu na univerzitě Trinity College, je celá zhotovena z vrbového dřeva.
Vrbové harfy byly spojovány s tajemstvím básníků a se sférou působnosti druidů. V jednom starém příběhu se vypráví, že leinsterský král Labhraidh Loingseach ukrýval pod dlouhými vlasy oslí uši. Jeden mladý muž dostal za úkol krále ostříhat a královo tajemství přitom odhalil. Musel odpřísáhnout, že nikomu nevyzradí, co viděl, jinak bude krutým způsobem popraven. Aby ulevil palčivému nutkání někomu se svěřit, pošeptal ono tajemství vrbě. Jednoho dne vrubu setli a vyrobili z ní harfu pro královského harfistu. Když usedl před králem a začal mu na novou harfu hrát, harfa spustila: Laghraidh Loingsech má oslí uši!" V tomto příběhu je ukryto mystérium všech básníků. Vyjádřeno slovy toto mystérium říkám, že pravda vždy vyjde najevo. Z úst básníků totiž nic jiného než pravda nemůže vzejít. Básníci nejvyšší kasty ( známí jako fili) měli "jazyk, jenž nedokáže lhát". Když promluvili z jejich úst vzešlo proroctví.
Nyní se podíváme na čtvrté písmeno ogamské Stromové abecedy. Je jím S (saile), vrba. Ve slovním ogamu Morann nac Maínově je vrba popsána jako li´naimbi, "nádech mrtvolnosti" nebo " odstín mrtvých". Ve slovním ogamu Mac in Óica je označována jako lůth bech, "potrava včel", a podle slovního ogamu CúChulainnova znamená vrba tusach mela, "počátek medu".
V irském příběhu Smrt krále Ferga recituje Lubhdan, král leprachounů varovnou báseň, když vidí služebníka, jak hází do ohně divoké víno. (Lubhdan pořídil seznam Stromů, jejichž dřevo se nesmí přikládat na oheň, neboť to přináší neštěstí; tento seznam obsahuje také vrbu.) Říká: "Vznešená vrba, Strom posvátný všem básníkům, není určena plamenům ohně; z jejích květů včely sají nektar; všichni milují tuto malou klec." Tato slova odpovídají ogamským popisům vrby "potrava včel" a "počátek medu". Avšak co počít si s odkazem "malá klec"?
Víme, že harfy se dělaly z vrbového dřeva a že vrba byla posvátným Stromům básníků. Básník usedl do vykotlané vrby a čekal, až báseň dozraje. Jemné vrbové větve připomínají struny harfy, jež je básníkovi obživou i vězením, neboť básník se musí toulat světem po cestách necestách, aby si vydělal na své živobytí.
Básnický opis "nádech mrtvolnosti" nebo "odstín mrtvých" se vztahuje pravděpodobně k bledému svitu noční luny. Vrbám se daří poblíž potoků a je velice citlivá na lunární fáze. Podle tradice se nesmí porazit při ubývající luně, protože její dřevo by se lámalo.
V Británii se šestého ledna tradičně hrála lidová hra zvaná Haxey Hood. Vedoucí hráč se jmenoval král Boggan nebo lord Hood a nosil hůlku z třinácti vrbových prutů, jež symbolizovaly třináct lunárních měsíců roku. Hráči nosili červené flanelové kabáty a klobouky ozdobené červenými květy, jež symbolizovaly slunce a jeho znovuzrození. Bojovali o vrbovou hůlku a barva oblečení měla nově zrozenému slunce magicky dodávat energii.
Také slaměným nebo rákosovým panenkám-nevěstám, které se ve Skotsku vyráběly o svátku světel (Imbolc)m se někdy vkládala do ruky vrbová větvička, symbolizující kouzelnou schopnost bohyně Brigid ovlivňovat počasí. (Imbolc se slavil prvního a druhého února a oslavoval laktaci ovcí, první orbu a bohyni Brigid, které se ve Skotsku říkalo Nevěsta.) V Herefordshire se traduje, že donést do domu na prvního máje vrbovou větvičku, přináší domu štěstí a ochranu před čarodějnou magií. Ve Skotsku se kdysi sbíraly vrbové kočičky a jehnědy a vplétaly se do provazů, že se pak podkládaly pod vědra s mlékem na ochranu před zlými duchy.
Vrbové dřevo se používá při stavbě domů, zvláště na výrobu došků. Dělají se z něj košíky a jiné proutěné výrobky, a protože je lehké, je výborným materiálem na výrobu nářadí pro domácnost. Slouží také k výrobě palisád, obilných sít k oddělování zrna a plev. Kdysi se z něj vyráběly dřevěné kostry currachů, tradičních irských člunů, přes které se pak přehazovaly zvířecí kůže nebo plátno.
Vrba je především velmi jemná léčitelka. Indiáni jí říkali "šeptající Strom", protože když si vítr pohrává s jejími větvemi, vydává vrba tichý, šepotavý zvuk. Na keltském území je vrba spojována s nejéteričtějším hudebním nástrojem, harfou, a s jemnou duší básníků.
Žehnání vrby byl jeden z keltských obřadů. Při svátku Lughnasad (také zvaný Lammas; slaví se prvního srpna a oslavuje první plody žní) se vědra s mlékem oplétala stuhami, květinami a vrbovými větvičkami a nosila se v procesí. Vrba se věšela přes krby, aby jim požehnala a aby zajistila zdraví dobytka.
Vrba je součástí posvátné ikonografie galských Keltů v severní Francii. V roce 1711 byl na kůru v pařížském Notre Dame nalezen kámen s vytesaným vousatým bohem, který ořezával větev vrby. Na druhé straně kamene se objevuje tentýž Strom spolu s býkem. Býk měl po stranách dva bahenný ptáky a další byl znázorněn mezi jeho rohy. Nad božstvem bylo napsáno jméno "Esus, Lodr Master" a nad býkem "Tarvostrigaranus" (býk se třemi jeřáby).
Podobný kámen byl nalezen v roce 1895 v Tréves. Na jedné straně byl bůh Merkur, který měl na krku torc, keltský nákrčník, symbol urozenosti. Doprovází ho bohyně Rosmerta a kohout. Na druhé straně kamene je znovu Esus stínající vrbu. Na třetí straně kamene je ženská postava. Podle Anne Rossové je pták jeřáb téměř výlučně spojen s přeměnou ženy a je majetkem bohů. Jeřáb je "bohyně v podobě ptáka ve službách boha onoho světa (boha věčnosti) nebo je jeho družkou." Vrba i jeřáb jsou bytosti žijící mezi dvěma světy. Nohy mají ve vodě, která je odvěkou branou k předkům, a hlavu v obloze, ve světě bohů. Jejich tělo je světě přírody je jako most mezi těmito světy.
V Irsku bylo zakázáno lovit jeřáby pro potravu. Mystický vak mořského boha Manannána, v němž nosil svůj nejvzácnější majetek, byl vyroben z kůže ženy proměněné ze žárlivosti v jeřába. Vak se nakonec stal majetkem obra Fionna mac Cumhailla, vůdce finských válečníků a jedhoho ze dvou největších irských hrdinů.
V jiném příběhu se hrdina Oisín vydal navštívit svého spolubojovníka Dearga, který žil na onom světě. Cestou uviděl jeřába a požádal ho, aby mu vyprávěl svůj příběh. Jeřáb byla kouzlem proměněná žena, která v této podobě žila již dvě stě devadesát pět let.
Jeřáb je vodní pták a vrba je Strom milující vodu. Oba mají nohy ve vodě a hlavu v povětří. Také ženy začarované v podobě ptáků žijí mezi dvěma světy; nemohou myslet a mluvit jako ženy pozemské.
Tóny vrbové harfy mají schopnost nás dojmout a uvolnit pouta naší světské existence. Nadpozemsky věčná krása vrby nás přimrazí k zemi. Jemným, léčivým dotekem hojí bolesti fyzického těla a léčí také duchovní bolest.
