Do noci...

Píseň pro toulavé poutníky...

... Noc má tisíc vůní.. Chutná po hvězdách, pableskuje a láme se do milionů střípků a v každém je zakletý jeden sen... Noc vlní boky v odvěkém tanci a zaklání hlavu ve zpěvu, který zatemňuje smysly... Noc s vlasy jako stíny o půlnoci a očima, které člověka obklopí a strhnou jako rozvodněná řeka... Noc tepe...Jiskří... Tančí po špičkách mezi kmeny stromů a vplétá si šepot řek do vlasů...

Noc.. Ještě stále tak mladá a divoká... Ještě nezestárla, nevyrvala si s hlasitým zakvílením poslední pár šedivých vlasů a nezmizela v prvních paprscích slunce... Ještě ne..

Noc... Usměje se a na nebi zaplane nová hvězda... Pohodí hlavou, roztáhne křídla a roztančí se Nemetonem...

A tam... na jednom z pahorků stojí tiše nevelká postava.. její plášť se lehce vlní ve větru, prameny vlasů se neposedně proplétají a v očích se odráží světlo hvězd...

Vzduch protne táhlé vlčí zavytí a po jejím boku se vynoří mohutný vlčí stín, jako by se právě v tuto chvíli zrodil z duše stínů a temnoty... Postavě přelétne přes tvář úsměv, skloní se a prohrábne prsty drsnou hustou srst....

My dva budeme dnes v noci bdít... Budeme bdít, šeptat stromům a řekám příběhy, které znají jen oni a my.... A ráno.. ráno až nebe znachoví ... Ráno až Nemeton zazáří ve sluneční záři, přivítáme první poutníky, jejichž kroky povedou sem... Sem do země,kde prastaré znovu ožívá a nové se rodí... Sem ... Do Nemetonu...