Stromům...

... Já snila o vlající hřívě.. a pohledu v očích koně ..

... Měl v srsti půlnoční sny ... křídla havraní ...

... Měl v sobě píseň noci ... a plamen svítání ...

... V duši vítr.. a v očích hloubku tůní ...

... Já snila ...

... Já snila o řece ... řece, co tisíci hlasy zazpívat umí ...

... Já snila o dřevě kmenu ... a cítila, jak Země sílu mu dává ...

... Viděla, jak z Její síly, z Jejího Života listí se stává ...

... Já snila ...

... Já snila o větru ... jak utíká, letí pro mě

... Já snila ... Snila o kráčejícím Stromě ...

 

...Přišla slova ... Přišla s deštěm a hustými mračny na nebi... Přišla s větrem, šepotem lesů a sluncem... Nevím proč... Možná prostě chtějí být řečena... Mají být...a tak hledím ven a prsty létají jako okřídlení ptáci, co uhání s větrem k jihu... A duše se chvěje... Duše tepe jako harfa, kterou rozezní ruce opravdového Barda... Jeho píseň se liší, jiná než ostatní... Harfa, na kterou hraje zpívá hlasem, který může vyděsit, protože patří do tohoto světa jen z části... A podivné oči Barda se smějí... Takovou píseň na ni zahrát, takový život v ní probudit, dokážou jen málokteří... A tyhle prsty voní... Voní mízou, dřevem a sluncem... A já tu vůni znám... Vzpomínám..

A má slova letí... letí do všech směrů, do všech koutů... až k těm, pro které jsou určena...

Dvě lípy... Dvě ze tří, se kterými se propletla má cesta... Čas k vám už dlouho vyprávěl a kreslil dlouhými tahy po kmenech... Vysoko a daleko se klenou vaše prsty, občas jako by se dotýkaly samotných nebes... a když vám do korun slunce zaplete paprsky, je to jako když položí korunu na jasné čelo královny.. vy jste střežily můj klid, vy jste viděly mé první kroky... Hlídaly jste mé sny, má první tajemství a smály se dětské radosti... vždy tak poklidné... vyrovnané...dvě laskavá srdce se mi otvírala, dva staré moudré hlasy ke mě promlouvaly... A v nich sama Země... Jak hluboko jste do mě vrostly..Vzpomínám, jak vám v korunách zpíval vítr... vzpomínám, jak jste zjara mluvily mocným hlasem včel... jak jste voněly a ta sladká vůně se mi navždy vlila do duše... bylo léto a v každém z listů se zelenalo vaše srdce... byl podzim a vy jste mi šeptaly s větrem, co se proháněl ve vašem listí.. byla zima a vaše holé koruny zdobil sníh... Viděla jsem vás, jak se měníte a zůstáváte o tolik stálejší a trvalejší než kdokoli z lidí... Viděla jsem vás, jak zpíváte, sníte... jak pláčete a radujete se..... Mé drahé lípy ještě stále vás vidím... Ještě stále se k vám vracím...

 

Borovice... Vysoká a útlá... Víla s načervenalou kůrou... popraskanou v tónech písně... Pradávná a dlouhověká... Je v tobě vytrvalost a je v tobě vzkříšení... Flétno lesů... já bloudila lesy jako raněná srna... osamělá, vysílená, hluboký smutek v duši... vítr foukal, když jsi ke mě zazpívala... Až vysoko, vysoko nade mnou se kolébala tvá koruna... Řekla jsi:"Pojď, sedni si ke mě... vyprávěj." Na nebi pluly mraky a já si k tobě sedla a tiše vyprávěla... přišly slzy a ty jsi plakala se mnou... konejšila jsi a hladila a já ti nakonec usnula v náručí... Dalas mi mír... Dalas mi vykoupení z bolesti... Vzpomínám na tvou náruč, teplo tvé kůry... na to, jak pár kroků od tebe šeptal lesní potok... a ještě i dnes šeptá... A ty se usmíváš, moudrá a vědoucí... Nabízíš mír a útočiště na cestách poutníka...

Vítr, vítr máš ve vlasech, dube... Už tři sta let hlídáš vysoké hradby z kamene... Už tři sta let vídáš lásku a bolest lidí, tři sta let nasloucháš... tři sta let starý příběh vyprávíš... Rozrostlý s mohutnými kořeny a větvemi... Široký v bocích a v hrudi silné srdce bije... vytrvalý... ta staletí, která kolem tebe prošla, tě jen posílila... Slunce ti bloudilo na listech a v těch dnech jsem k tobě přišla... Snad jsi mě sám zavolal, můj starý příteli... můj rádče... Poklekla jsem v úžasu, v okouzlení.... Usmál ses, objal mě a začal tiše vyprávět... A roky běžely zpět i daleko dopředu... Starý silný král... Bard se zelenou korunou... Mudrc... Věštec... Zasvěcený Bohům... Starý příteli, tys mi dal sílu a nový pramen... Zdobila jsem ti tehdy kůru věnci z květů a trávy... Vzpomínáš? Vím, že ano... Přicházel čas Lughnasadu a země spojila naše kořeny... Znovu se setkáme, vím... my oba víme... I teď v této chvíli slyším tvůj hlas a cítím tvé prsty na duši... A vím, že ještě dlouho po tom, co já umřu, tam budeš tiše stát... šeptat a vyprávět pro toulavé poutníky... A třeba jednou za tisíc let rozrazí vzduch nad tebou ptačí křídla... ozve se krátký trylek a do větví ti usedne maličký ptáček... Poposkočí, načechrá si pírka... a pak se najednou rozezpívá zplna hrdla... a třeba tu píseň poznáš, můj drahý příteli... třeba ji poznáš, protože ti ji kdysi dávno zpívalo srdce jedné ženy...

Buku, máš hladký, šedavý kmen... šedý jako mlha, šedý jako mračna, co dnes táhnou nebem... Tvé oči jsou jasné, dalekozraké a já znám hru světla ve tvé koruně a v listech... tvé oči jsou stříbřité a je to odlesk měsíce a vod.... Jsi jako čerstvý tančící vítr, co chladí a osvěžuje tělo i duši... Štíhlý, vysoký a pružný jako mladý vlk... Občas... občas promlouváš o dávno minulých časech a v těch chvílích voníš po runách... Zpíváš mi... Zpíváš a tvé štíhlé prsty mi bloudí po kůži... Skláníš se, oči stříbrné a hluboké jako bezedné tůně... Takové oči mívají někdy v lidských snech elfové... Zvláštně se usmíváš a husté dlouhé vlasy ti vlají ve větru... ach, ano vzpomínám...Ty... ty jako jediný ze stromů... Byl tehdy jasný den... babí léto... zlátnoucí listí a stále ještě hřejivé paprsky slunce, vzpomínám... země voněla, země se otvírala a hřála... Byl jasný den a tehdy ses stal mým milencem...

Má Amarilli... Břízo s kůrou bělostnou jako sníh a dlouhými zelenými vlasy... Snad by sis byla zasloužila růst na jiném místě... někde na louce v samotném srdci lesa... Ale rosteš právě na takovém místě, na jakém rosteš, a proto je to místo dobré, proto je mi to místo posvátné a požehnané... Ostatní tě mohou snadno minout a pak to tak má i být, ale já nemohu... má cesta mě k tobě zavedla ... Zaslechla jsem tvé volání... Zaslechla jsem tvou píseň... Vybrala sis mě... Nebo já snad tebe? A záleží na tom vůbec? Našly jsme se... Jsi mi světlem... Mou múzou.... Amarilli, ty zpíváš a já slyším tvůj jasný hlas... Jsi bělavě zářivou Bohyní... tak milující a tak laskavá... tak vědoucí a spravedlivá... Amarilli, tvá hvězda pro mě září nad ostatními za šeravého soumraku i za svítání... Amarilli, pláču a v mých slzách je vše, co jsem ti, kdy chtěla říct a nenašla slova...Přicházím k tobě a vím, že ty víš... vždy budeš vědět... Jsi mým osobním stromem a vedeš mě na mé cestě... Jsi bytostnou součástí mé duše... od chvíle, kdy jsme se setkaly, až do konce mých dnů...

Skláníš se ke mně, otvíráš se mi a já jsem jedním z lístků v nejvyšších větvích tvé koruny... otvíráš se mi a já cítím tvé kořeny v hlubinách, dotyk země a vod... Tak blízká, tak důvěrně známá.. vrostlá až do největších hlubin duše... Znám tě, má Amarilli... Vím, jak vonívá tvoje kůra, když ji prohřeje slunce..jak se ti zlatí vlasy o letním poledni... vím, jak zpíváš, když ti vlasy proplete déšť, a jak vydechneš ze snů na podzim... Amarilli... má strážkyně... můj anděli s křídly z listů a srdcem, co voní mízou... když jsme spolu.. v těch chvílích už ne moje duše, ne tvoje...jen jedna ... naše... ...Amarilli...Ty mi dáváš světlo a ukazuješ mi cestu...

Ostružiníku... my dva jsme se setkali v tomto čase... v čase pozdního léta... přivítal jsi mě a dovolil přijít až k tobě... dovolil jsi mi zaslechnout tvé srdce... dal jsi mi dar a já vděčně přijala...ruce opatrně trhaly tvé plody a ty sám jsi mi ukazoval ty pravé, ty jejichž zralost se už naplnila až po okraj... Dal jsi mi ochutnat svou duši... byla voňavá, sladká... byla svěží jako pramen horské řeky...byla sytá a z jejích hlubin mě až braly mdloby... Dovolil jsi mi sdílet tlukot tvého srdce, dovolil jsi mi cítit tvou duši a slyšet tvůj příběh... smáli jsme se a koupali se ve zlatě slunce... smáli jsme se a já ti zpívala... nikdy už nikdo nezaslechne tu píseň, nikdy už neuslyší ta slova... ta píseň patřila jen tomu okamžiku, jen té chvíli... jen a jen tobě...

Lípo.. tak mladičká ... Ty jsi ta třetí.. Ty jsi ta Osudová.... Štíhlá a útlá s kmínkem co obkrouží lidská dlaň... Lístky ti voní novým mladým životem a tvůj duch, tvá duše je jako zlatavý lesní pramen... Jsi krásná a neodolatelná jako mladá stydlivá víla a mě až bolí duše z takové krásy.... Mladičká lípo, tvá kůra je hladká jako hladina řek.. tvá kůra voní jemně, čistě a sytě.... jsi něžná a nesmělá jako laň, co poprvé pohlédla do očí člověka... a přesto dokážeš jediným úsměvem dobýt celou lidskou duši... máš v sobě světlo slunečného rána... rána, které neseš ve svém jménu... Má krásná, má něžná... má milovaná... Vzpomínám na ten den, kdy jsme se setkaly poprvé... Bylas tak rozechvělá, tak nesmělá... zvědavá... Jako já... Vzpomínám na nebe, na dotek trávy a chuť vzduchu... Přišla jsem k tobě a rozzářenýma očima vnímala tvé tělo, tvou korunu, tvé listy... Poprvé... Poprvé roztřesenými prsty obkroužila tvůj pas a ten dotyk zasáhl celou duši... Položila jsem ruku na tvůj kmen, v očích utajené slzy... duše zazpívala .. Vzdychla jsi... Zachvěla se, zavoněla a tiše mi zašeptala v odpověď... A tehdy... Tehdy jsem ti dala své srdce...

Každému ze stromů...

Ne, jen těm, ke kterým se dnes má duše obrací...

Každému ze stromů...

Těm, které jsem potkala... a těm, které potkám...

Jsou má slova vyznáním... Jsou zpovědí...

Ale ony i bez nich dobře vědí...

Tu píseň znají...

Já zpívám ji do jara, v létě k nebi letí...

Já zpívám ji na podzim... šeptám do zimy...

Stromům....

Strom nikdy neodepře stín... ani tomu, kdo ho přišel porazit.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode